O vzniku Principů života

To byl začátek cesty k Principům života®?
To rozhodně ne. Začátkem cesty k Principům života® bylo moje vlastní narození a nebo ten začátek leží ještě někde před tím. V každém případě si pamatuji jednu příhodu ze školky, kdy jsem vysvětlovala kamarádkám, které se mnou chvíli kamarádily a chvíli ne, jak to ve školkách občas bývá (teď se s tím zrovna potýká čtyřletá dcera Ariana), že tohle není žádné kamarádství, že takhle to dělat nemohou a že se musí rozhodnout, buď moje kamarádky být chtějí a nebo ne. Pak jsem jim dala lhůtu na rozmyšlení a odkráčela jsem.

Jak to dopadlo?
Pak už se mnou kamarádily a tento postup nikdy nezkoušely. Studenti Principů života® v mém jednání mohou rozpoznat princip jasného stanovení hranic z prvního semináře, který je jedním ze základních pravidel k vytvoření fungujících vztahů. To jsem se nikde neučila, prostě to ve mně bylo. Řekněme, že to je můj přirozený talent.

Znamená to, že od dětství šlo všechno samo a snadno, že všechno bylo rovnou podle Principů života®?
Zcela určitě ne. Principy života® sice byly odjakživa kdesi hluboko ve mně, ale já jsem o nich nevěděla. Jednala jsem podle nich pouze tehdy, když jsem jednala skutečně v souladu sama se sebou. Jenomže jako malé dítě jsem se nutně musela přizpůsobovat požadavkům dospělých a ti měli o životě zcela jiné představy. Také mi mnoho let trvalo, než jsem pochopila, že to, co se mně zdá samozřejmé, zdaleka není samozřejmé pro druhé. Navíc přirozený talent není nikdy postačující, je třeba cvičit a trénovat, je třeba hledat vlastní formu sebevyjádření. Až do vytvoření Principů života® (do roku 2004) byl celý můj život o nespokojeném hledání, o mnohých nedorozuměních, o slepých cestách a o pomalém skládání maličkých střípků mozaiky Principů života®.

Je možné toto hledání nějak přiblížit? Mnoho tazatelů se na to ptá.
Všechno, co jsem v životě dělala, přineslo nějaký kousek zkušenosti a každý ten kousek byl důležitý. Někdy proto, že jsem díky dané zkušenosti pochopila, kudy cesta vede, a jindy naopak proto, že jsem si ujasnila, kudy moje cesta nevede. Všechno, co mi kdy připadalo zajímavé, se nakonec nějak hodilo. Občas jsem se pustila do něčeho, co bylo v momentálních souvislostech zvláštní. Třeba můj vztah ke škole byl mírně řečeno velmi vlažný, úkoly jsem psala téměř vždy ve škole pod lavicí, ale od svých patnácti jsem se doma denně učila hodinu až dvě anglicky. Ne do školy. Prostě jen tak. Sama. V osmnácti jsem se rozhodla, že nezbytně nutně musím umět psát na stroji všemi deseti prsty, i když v té době vůbec nebylo jasné, k čemu to potřebuji. Cvičila jsem každý den. Dnes si svůj život nedovedu představit ani bez plynulé angličtiny ani bez hladkého psaní na počítači.

Pojďme se ještě trochu blíže podívat na to, co bylo to, co bylo během hledání vlastní cesty zajímavé.
Vždy mě zajímala příroda a její fungování. Hodně jsem se zajímala o chování zvířat. Milovala jsem pohádky a legendy. Pídila jsem se po historii starých národů. Nerada jsem sportovala a nesnášela jsem televizi. Místo toho jsem četla. Bylo období, kdy jsem četla rychlostí kniha za den či dva. Vždy mě zajímali lidé. Když jsem se ve čtrnácti stala vedoucí družiny v dívčím turistickém oddíle, cítila jsem se jak ryba ve vodě. Později jsem ten oddíl několik let vedla. Pak už mě to s dětmi nebavilo a stala jsem se instruktorkou Prázdninové školy Lipnice. Tam jsem strávila skoro deset let a vedla mnoho kurzů a opravdu jsem tím žila naplno, ale po čase mi to přestalo stačit. Pak jsem se stala Mistryní Reiki a později ještě i facilitátorkou kineziologie One Brain, studovala jsem psychoterapeutickou fakultu, byla jsem na mnoha nejrůznějších seminářích, ale žádná z těch cest pro mne nebyla ta pravá, každá pro mne nakonec končila ve slepé uličce.

To všechno jsou slepé cesty?
To neplatí obecně. To musí každý posoudit sám za sebe. Pro mne to nebyly ty správné cesty a pro někoho jiného to může být jinak. Kdybych u čehokoli z toho zůstala, nemohla bych využít svůj vlastní potenciál. A mým potenciálem nepochybně vždy bylo vytvořit Principy života®. Každá z těchto zkušeností pro mě byla v něčem zajímavá a v něčem omezující. Prázdninová škola mi poskytla celou řadu nesmírně cenných zkušeností, ale neumožňovala mi jít dostatečně do hloubky. Reiki mě přivedlo na myšlenku být pánem svého vlastního života, vzít život skutečně do svých rukou a zařídit si ho po svém, ale vadilo mi, že vše probíhá mimo dosah vědomí a že tak vlastně nikdy nemohu být skutečným pánem, skutečným Mistrem života. Kineziologie One Brain naznačovala cestu jak dostat do vědomí to, co v dané chvíli leží mimo jeho dosah, a přivedla mě k uvědomění toho, jak nesmírně důležitá je práce s emocemi a jak člověka mohou svazovat systémy přesvědčení. Ani zde jsem však nebyla spokojená s tím, jak tato metoda problém řešila. Nakonec jsem to tedy všechno zase opustila, a protože jsem již měla nasbíráno dostatek zkušeností, začala jsem skládat svojí vlastní mozaiku – tak vznikla v roce 2000 Mandala života, která vlastně byla takovou skicou současných Principů života®. Za své skutečné dílo však považuji až Principy života®.

V čem se tedy Principy života® od Mandaly života liší.
Mandala života částečně využívala prvky kineziologie, pořád byla metodou, která vycházela z nějakého postupu, který člověk nemohl ovládat a nemohl si ho ověřit a kterému tedy musel alespoň do nějaké míry věřit. Principy života® na ničem takovém nestojí. Ke všem změnám dojde člověk na základě vlastních úvah a na základě toho, že porozumí tomu, proč něco nefunguje či proč naopak něco funguje. Semináře nenabízejí žádná "kouzla", žádná tajuplná řešení. Poskytují jen velmi pečlivě utříděné podněty k zamyšlení nad vlastním životem a chodem světa. O změnách rozhoduje každý sám.