Jitka Doležalová

Dobrý den,
vítám vás tady, ráda bych se představila.

Jmenuji se Jitka Doležalová, narodila jsem se v roce 1956. Jsem sice vdaná, ale s manželem žijeme odděleně. Mám 2 dospělé dcery a tři vnoučata.

Co je pro mě v mém životě důležité
Objevovat, jak fungují vztahy a jak funguji já. Také mě baví a naplňuje práce s lidmi. Před mnoha lety jsem začala pracovat s lidmi formou koučování, nejprve osobních konzultací. Ráda si hraji, tak jsem začala dělat tematické zážitkové workshopy pro skupiny, až jsem se dostala do firemní sféry. Témata se odvíjela od zájmu účastníků či firem – komunikace, spolupráce, respekt, hranice, konflikty apod. Během seminářů jsme hráli hry, vztahující se k tématu, a zajímavé bylo, jak byly vidět různé nefunkční postoje.
Jako tekajenka učím semináře PŽ, dělám osobní konzultace, besedy o sebepoznávání, které je na základě mé letité zkušenosti opravdovým dobrodružstvím. 

Co mě aktuálně nejvíc ovlivnilo
Před časem jsem se přestěhovala na chalupu k rodičům, kde jsem jim začala pomáhat, když se jejich zdravotní stav zhoršil. Tatínek letos zemřel doma, tak jak si přál, a já měla vlastně to štěstí, že jsem mohla být u jeho posledního vydechnutí. Starala jsem se o něj poslední měsíc jeho života velmi intenzivně. Povídali jsme si, mluvili jsme spolu hodně otevřeně a já mu řekla všechno, co jsem potřebovala. Zažívala jsem s ním takovou blízkost…
V té chvíli jeho odchodu jsem viděla smrt v přímém přenosu a pochopila, jak moc patří k životu. Celá tahle zkušenost je k nezaplacení.

Chci se s vámi podělit o své zkušenosti, o svůj životní příběh
Od tří let jsem byla zavalitá, nesebejistá holčička a měla jsem vždycky pocit, že jsem „ta druhá“. A tak jsem se utíkala do svého světa fantazie a psala si vlastní příběhy. Na konci střední školy mi došlo, že nechci, aby mi druzí určovali můj život.  Jenže jsem to opět vzala za špatný konec. Začala jsem hrát „frajerku“ a snažila se být středem pozornosti děj se, co děj. Hledala jsem uznání, přijetí a chyběla mi sebedůvěra.
Po maturitě jsem šla hned do práce a taky začala jezdit na vodu. Ani to mi ale s nespokojeností nepomohlo. Dneska vím, že jsem potřebovala někam patřit, někam, kde mě budou brát. Tehdy jsem ještě netušila, že nejvíc potřebuji brát sama sebe.

Pak jsem se zamilovala, vdala se a narodily se nám dvě dcery. Bylo to náročné, já hysterka, on cholerik – „Itálie“ hadr a v tom ty naše holky vyrůstaly. V jednu chvíli jsem začala pro ně hledat pomoc, začaly mít spolu velký problém. Brzy mi došlo, že když něco nezměním já, ony moc šancí nemají. Kopírují a nasávají hodnoty a způsoby řešení nás rodičů. Pochopila jsem, že každý z nás, i moje dcery, má svou cestu a já se rozhodla, že je budu na té jejich podporovat i když to občas není vůbec jednoduché.

Po revoluci jsem si začala plnit jeden ze svých snů, našla jsem si Ligu lesní moudrosti a začala pořádat tábory. Měla jsem sice náplň života, ale děti mě už tolik nepotřebovaly, vztah s mužem nic moc, rodiče ve mně stále viděli malou holku. S nespokojeností, podřízeností k manželovi i k rodičům, s nadváhou jsem se valila životem.
Zároveň bylo k dispozici spousta zajímavých a inspirujících knih, informací, seminářů, možnost pracovat na sobě. Hledala jsem cesty, jak být spokojenější, ale stále jsem narážela na návody, které nefungovaly. A pak jsem objevila Principy života a najednou se mi otevřel nový svět.  A přicházely otázky. Ten můj život je fakt jen na mně? Můžu si dovolit přiznat si své potřeby, touhy, sny? S čím přesně jsem nespokojená? A proč se teď tak zlobím? Co je to podle tebe respekt, hranice, konflikt?   Často jsem byla sama překvapená, co to vlastně dělám a proč. Přicházela jsem a stále přicházím na to, že spoustu věcí mohu dělat jinak, daleko funkčněji, že každý z nás je jiný, má jiné zkušenosti a jiné hodnoty.

Velký obrat v mém životě nastal, když jsem si dovolila nevědět. To byla velká úleva. Vždycky jsem chtěla mít všechno hned, hned všechno vědět. Dneska vím, že nevím, že můžu hledat a že vše je prostě proces.

Velká škola života je pro mě moje rodina. Když se všichni sejdeme, jsme čtyři generace. Jak říct svůj názor, druhé respektovat, sdělit, co chci a co nechci, to je někdy záhul.
Objevuji rodinné vzorce, například, že se říkají jen hezké věci a to špatné se neříká. Znám tu větu vět: hlavně jí/jemu to neříkej! A tak se u nás říkají věci velmi zaobaleně, já tomu říkám – jak když mažu máslo na chleba. A s tím se snažím přestat, protože jsem zjistila, že je to prostě nesmysl.

Celý život jsem hodně toužila po uznání, aby mě měli ostatní rádi a zpětně vidím, že bych proto udělala snad všechno na světě. Hlavně, aby se mnou souhlasili.

S tím souvisí můj letitý problém s chůzí a s nadváhou
Jsem po několika operacích kolen. Dostala jsem boreliózu, sotva jsem chodila, nohu tahala za  sebou.  A věřte, nevěřte, dostala jsem na sebe takový vztek, že přece nejsem takový srábek, abych na tom takhle byla – tlustá, pajdavá, nešťastná. Rozhodla jsem se udělat všechno, co potřebuji, abych se uzdravila. A to se mi povedlo. Chodím téměř bez bolesti a za poslední rok jsem zhubla téměř 30 kg, před delší dobou se mi podařilo shodit 20 kg, tak mám dole celkem 50 kg. Váhu si už nějaký čas udržuji, pořídila jsem si nový šatník a cítím se moc dobře.

Ráda vás potkám!
Moc mě baví, když mé zkušenosti a pohledy na věc mohou být užitečné i druhým. Klienti se na mě obracejí z nejrůznějšími otázkami a společně na ně hledáme odpovědi. Na cestě sebepoznání budu ráda provázet i vás.
Tak vzhůru do víru života a všeho, co máme ještě před sebou. Těším se na setkání!

Plánované semináře

Informativní přednášky pro veřejnost

Setkání studentů