Mgr. Anita Michajluková

Vystudovala jsem psychologii, ale už na škole mě neuspokojovalo jen to, co jsme se učili v rámci výuky, ale hledala jsem další informace a sbírala zkušenosti – absolvovala jsem výcvik ve skupinové psychoterapii a různé  dalších semináře a kurzy zaměřené na různé psychologické metody a přístupy, hledala jsem různé možnosti, jak lze pracovat s klientem. 

 Již od střední školy jsem dobrovolnicky pracovala v neziskové organizaci Prázdninová škola Lipnice, kde pro mě byla nejpřínosnější zkušenost spolupráce  v týmu při přípravě  různých zážitkových kurzů a programů. Důležité bylo hlavně to, že jsme v přípravném týmu pracovali na vzájemných vztazích - čím více jsme byli sladěni a měli funkční a „vyříkané“ vztahy mezi sebou, tím úspěšnější kurz jsme dokázali zrealizovat. Ve zmíněné Prázdninové škole jsem se potkala s autorkou Principů života paní Helenou Vertelmanovou (byla jsem několikrát členem jejího týmu)  a stejně jako dnes i tenkrát mi byla ohromnou inspirací a někým, kdo mi ukazoval, co všechno je možné a co všechno lze, pokud jsem ochotná se měnit  a reagovat tak, jak je potřeba. A jak moc důležité, možná to nejdůležitější, jsou vztahy a jak velký vliv na ně má to, jak se chovám a co dělám. A že když svoje chování a postoj změním, může dojít je zcela zásadním změnám v mém životě k lepšímu. 

Asi nejvýrazněji  jsem si  to vyzkoušela a ověřil ve vztahu se synem – po šesti letech našeho „výchovného působení“  jsme měli dítě, které bylo protivné, ukřičené, neustále špatně naladěné, bez života, které všechny kolem otravovalo svou přítomností – často děti kolem bil, nahlas křičel,  dopělo to tak daleko, že  naši známí už s námi nechtěli nikam jezdit – protože neměli chuť být s otravným Albertem. Já sama, ač psycholožka,  jsem si s ním nevěděla rady – chtěla jsem přece být hodná máma i tak jsem se k němu chovala a očekávala jsem, že budu mít hodné dítě. To, že Albert svým chováním reaguje na moje jednání a postoj, jsem už věděla dlouho a intenzivně jsem několik let hledala, co potřebuju změnit. Ale až  díky zpětné vazbě na absolventském semináři Principů života, kde jsme byli spolu se synem,  jsem pochopila, jak s Albertem funguju a v čem je problém a co tak potřebuju změnit - a to právě představu, že když budu hodná, budu mít hodné dítě, že takhle by se správná matky měla ke svému dítěti chovat. Jenže tahle představa se neslučovala s tím, co bylo opravdu potřeba – být na něj i  někdy přísná, nekompromisní, výrazně a jednoznačně nastavit hranice.  Prostě tím, že sama sebe omezím jen na „hodnou mámu“ škrtnu všechny své ostatní projevy a tak velmi omezím své možnosti, jak jednat. A on mojí „hodnou matku“ pak vyvažuje „zlobivým  dítětem“. A tím, že nenastavuju jednoznačně hranice mu dávám zkreslenou představu o jeho možnostech a místě ve vztazích. Díky pochopení tohoto mechanismu a rozšíření svého rodičovského rejstříku, jsme spolu s manželem dosáhli zcela zásadní proměny v chování syna.
 
Manžel je též tekajenem, kromě syna, kterému letos bylo  16 a nastoupil do prvního ročníku střední školy, máme ještě dvanáctiletou dceru. S využítím zkušeností se svými dětmi, díky tomu, co jsem se o přístupu k dětem naučila díky Principům života a při práci s rodiči a dětmi, jsem napsala knížku, která vyšla v letošním roce 2019 s názvem "Dítě, které se v životě neztratí" - jak ho vychovat a podpořit na vlastní cestě. 

V současnosti mám soukromu psychologickou praxi, pracuji s rodiči, dětmi, dospělými, manželskými páry. Mým  výchozím bodem i pro mojí s klienty, je právě filozofie Principy života, která umožňuje hledat své podvědomé vzorce,  skryté motivace a díky tomu porozumět tomu, co děláme, proč to děláme a následně mít v rukách změnu toho, co změnit chceme.
 
Semináře Principů života učíme společně se svým manželem Václavem Michajlukem v Praze nebo Kladně.