Martin Ježek

Ahoj, vítejte v mém příběhu. Jmenuju se Martin a narodil jsem se před 41 lety v Brně, kde žiju dodnes. S manželkou Barčou se snažíme připravit na život dceru Zuzanu. V naší rodině je ještě jeden neméně důležitý člen - zlatá retřívřice Bessie.

Studoval jsem na gymplu ve třídě s humanitním zaměřením, takže jsem se naučil i pár latinských frází. Po "střední" jsem pokračoval na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, čímž jsem svoje vzdělání definitivně uzavřel. Profesně jsem se zkoušel usadit v advokacii, poté na živnostenském úřadě brněnského magistrátu, nakonec se mi to podařilo až v Kanceláři ombudsmana, které tehdy šéfoval charismatický muž s kouzlem osobnosti - dr. Motejl. Dodnes se v kanceláři zabývám případy z oblasti ochrany rodiny a dětí a rovněž se snažím porozumět zapeklitému českému zdravotnictví.

K Principům života jsem se dostal v době, kdy jsem byl... řekněme poněkud ztracený. Hledal jsem stabilní vnitřní spokojenost, kterou se mi do té doby nedařilo najít. Neměl jsem, i kvůli zadrhávání v řeči, žádné sebevědomí. Upnul jsem se k východní filozofii, která mě učila především disciplíně, k mojí trvalejší spokojenosti ale nevedla. Přes to všechno jsme s přítelkyní (dnes manželkou) Barčou měli prvních několik let to, co bych nazval velmi klidným, zvenku zřejmě až harmonicky působícím vztahem. Bez hádek, plným na první pohled idylického porozumění jeden pro druhého. Mým životem se táhla trvalá a urputná snaha o dokonalý klid, mír v duši a jakousi vnitřní harmonii. Někde ale byla chyba, protože jsem se cítil čím dál hůř.

Proč mi to nakonec nevyšlo a já se nerozplynul v nirváně? No, upřímně, nevím. Možná jsem se jen málo snažil. Jednoho dne jsem se však ocitl na konzultaci u tekajenky Principů života. Brzy jsem začal studovat semináře základního výcviku a od jeho ukončení navštěvuji absolventské semináře a workshopy. Poznávám na nich víc a víc především to, jak je pro život důležitý nejen rozum, ale v naprosto stejné míře i pocity a emoce. To, že se jich nemusím bát a ty nepříjemné v sobě nemusím dusit. To, že jsou pro můj život nepostradatelné, i když jim mnohdy nerozumím a jsem z nich zmatený. Že snaha o jejich ignoraci, potlačování a nenaslouchání není cestou, jak se dobrat vlastní, alespoň trochu trvalejší, spokojenosti. Jak postupuji studiem, cítím se pevnější, sebevědomější a vyrovnanější.

A jak jsem se stal tekajenem?

Jedno léto jsem odjel na plavbu na starodávné, klasické plachetnici. Nejdřív jsem se na radu mojí babičky schovával v kuchyni a až pár dní po vyplutí, když mi to nedalo, jsem sebral odvahu a zkusil vylézt na „koš“ předního stěžně. Zakotvili jsme večer na Korsice a ráno všichni odešli do přístavu na kafíčko. Zůstal jsem na lodi sám, odhodlaný k tomu, že vylezu po lanovém žebříku zhruba do desetimetrové výšky na dřevěnou plošinu, která představovala onen „koš“. Žebřík měl asi tři metry před plošinou opačný spád, takže jsem musel lézt tělem nastaveným dolů k moři, potom se chytnout plošiny a vyhoupnout se přes její okraj nahoru. Vyžadovalo to nejen sílu a jistou dávku mrštnosti, ale především odhodlání a odvahu. Pro mě hodně odvahy, protože výšky moc nemusím a rozhodně nejsem žádný horolezec. Když jsem se škrábal k té hraně plošiny, několikrát jsem se zarazil a málem slezl zpátky na palubu. Co když spadnu? Co když se neudržím? Honila se mi hlavou spousta pochybností o tom, jestli jsem schopný to zvládnout. V jednu chvíli jsem se opřel o ruce, vytáhl se na hranu plošiny, položil na ni koleno a postupně celou nohu. Vyškrábal jsem nahoru zbytek těla, posadil se a (spíš psychicky než fyzicky) vysílený zhluboka dýchal. Byl krásný den, slunce svítilo, nebe bez jediného mráčku. Byl jsem na sebe hrdý a cítil obrovskou vnitřní sílu. Další dny jsem dál překonával svoje strachy a mylné představy o tom, čeho (ne)jsem schopný a lezl dál do ráhnoví, smotával a zase rozbaloval plachty a pokaždé, když jsem slezl dolů na palubu, se cítil zase o kus... jistější, pevnější a spokojenější.

Proč to celé popisuju? Protože v této události vidím silný moment své víry v to, že se vyplatí vydat ze známého a relativně bezpečného (lodní kuchyně), které mi však do života moc zajímavého nepřinese, do neznámého, trochu strašidelného a trochu nebezpečného, rozhodně ale lákavého. Víry v to, že za osobním (osobnostním) růstem a spokojenějším životem se sice skrývá spousta nepříjemna, ale že se můžu spolehnout sám na sebe a že to překonání počátečního strachu a nejistoty za ten výsledek stojí.

Studium Principů života a tekajenství je pro mě právě takové lezení do ráhnoví a práce s plachtami. S cílem, aby ta moje loď (můj život) mohla plout dál, byla stabilní, udržela se i na rozbouřeném moři a aby doplula tam, kam chci já.

Nabízím individuální konzultace i semináře základního výcviku.

Místo konání seminářů: 
Brno
Telefon: 
776 782 057
email: 
konzultacesmartinem@gmail.com

Plánované semináře

Žádné plánované semináře nebyly nalezeny

Informativní přednášky pro veřejnost

Žádné přednášky pro veřejnost nebyly nalezeny

Setkání studentů